Pohádka

„Belele-belele někdo musí na tu lidskou chásku dohlédnout, to přeci není možné!! Ani jeden jediný lump za celý dlouhý rok!!“ Luciferovo hartusení se rozléhalo celým tmavým, začouzeným peklem.

Lucifer byl vládce pekel, který když se opravdu rozběsnil, tak na zemi nastalo boží dopuštění.

Však se nadarmo neříká, že se venku snad všichni čerti žení – to musí být, ale opravdu hodně ošklivé počasí. Kroupy, sníh, déšť, vítr, hromy i blesky.

A přesně k tomu se pomalu schylovalo. Jakmile by Luciferovi zčervenaly rohy úplně od špiček až k hlavě, začalo by to pravé nefalšované čertovské počasí.

„Dost!“ vykřikla copatá čertice Serafína, „třeba nám něco uniká, musíme se na to podívat odjinud.“

Lucifer chvilku nic neříkal, pak si promnul svou dlouhou čertovskou bradku mezi prsty a hluboce se zamyslel. Až se udělalo trochu kouře.

„Belele-belele Serafíno, máš pravdu!“ vykřikl vládce pekel „To je ono! Jiné místo!“

Čertice Serafína jen koukala a neříkala nic.

Lucifer se však ihned hrnul k čarovnému kotli, kde byla tajuplná zrcadelná voda. Obyčený člověk by tam viděl jen klokotající čirou vodu, ale čerti tak mohli pozorovat celý svět.

„Čertovský kotlíku belele,

ukaž mi, kde vhodné místo je.

Atˇ nenápadně skryté zůstane,

nám čertům bydlení ať poskytne“

Voda klokotala stále víc, až náhle z ničeho nic ustala. Na hladině kotlíku se objevil bílý mlýn, s hnědým lemováním kolem oken. Byl někde v horách – všude byly vidět kopce a skály.

Lucifer jen ukázal na bílý mlýn prstem a řekl: „Serafína, Rambajz, Krucián a Zbrklík. Vy čtyři budete od nynějška žít přímo zde – ve mlýně v Jizerských horách.“

Čerti i s čerticí žili ve mlýně již nějakou tu dobu. Sledovali své okolí a celý svět lidí. Zpočátku si mysleli, že to bude hračka, donést do pekla nějakého lumpa. Jenže ouha!

Každý lump má v sobě krapet dobra a na to je i peklo krátké. Čerti odkoukali od lidí jaké to dobroty baští a Serafína jim je zkoušela připravit.

Právě tahala z pece makové buchty – ty mají čerti vůbec nejraději.

A vtom se to stalo.

„Uááá já cííí mamííkůů,“ naříkal tenký dětský hlásek.

Serafína pleskla čerta Rambajze přes ruce – zase chtěl jíst horké buchty a bolelo by ho břicho. Pak nastražila čertovská ouška a křikla: „Ticho!“

Všichni zmlkli a poslouchali.

„Mamíí de síí,“ zase zněl ten naříkavý hlásek.

„Tudy,“ prohlásil Krucián a ukázal směrem do kopců.

Zbrklík zavrtěl hlavou a řekl: „Ba ne, jde to od řeky, pojďte!“

Od mlýnu k řece vedou skalnaté mechem porostlé schody. I čerti si musí dát pozor, aby neuklouzli. Se vší čertovskou opatrností sešli až úplně dolů ke břehu řeky.

A ejhle.

Na kameni na břehu řeku seděl malý drobný klučík. Vlásky jako sluníčko, blonďaté a stočené do prstýnků, veliké modré uplakané oči. Teprve po chvilce si Zbrklík všiml, že má klučík pěkně rozbité koleno.

„Neboj se nás, my ti pomůžeme,“ řekl laskavým hlasem čert Zbrklík a podával klučíkovi ruku. Ten po ní čapl jako po záchranném laně. Cestou nahoru zjistili, že se jmenuje Matýsek. Vyprávěl jim, jak neposlechl maminku a šel k řece, kam sám chodit nesmí. Pak se mu smekla noha po kluzkých kamenech a bylo zle.

Nahoře u mlýna je už vyhlížela Serafína. Když viděla, jak všichni tři čerti pomáhají malému Matýskovi nahoru, přiběhla jim také na pomoc.

Klučíka posadila na dubovou lavici přímo ve mlýně, kolínko mu namazala léčivou čertovskou mastí a do ruky dala pocukrovanou makovou buchtu. Matýsek jedl s takovou chutí – skoro zapomněl, že sedí s čerty v jejich mlýně.

Kouzelná mast kolínko pěkně zahojila.

Serafína si dala ruce v bok, přísně si změřila Matýska a povídá: „Matýsku, ty jeden Matýsku! Maminky se poslouchat musí! Oni to neříkají jen tak, pro nic za nic – mají o vás, děti, strach!“

Klučík sklopil oči, tváře mu zčervenaly. Moc se styděl, že maminku neposlechl. Nebýt čertů, mohlo to dopadnout ještě daleko hůře.

„Mi- milá paní če-čertová,“ začal koktat Matýsek, „slibuji, že už budu maminku vždycky poslouchat.“

To chtěla Serafína slyšet.

Usmála se na chlapečka, pohladila ho po vláscích.

Měla radost, že se poučil. Poté ho společně doprovodili až domů. Matýskova maminka se nezlobila, byla ráda, že má synka v pořádku.

A Matýsek? Ten si dá pozor, aby vždy maminku poslechl.

Zbrklík, Serafína, Krucián i Rambajz zamávali mamince a Matýskovi – byli rádi, že vše dobře dopadlo a vydali se domů do Čertova mlýna.